Tam jsem lehce před čtvrtou. Plán je na večer to zakotvit někde u Šumperka v lese, na fotbalovém hřišti, v autobusové zastávce, ideálně v opušteném či nedostavěném domě/stodole. Těšim. Pršet určitě nemá, jedu bez stanu. Opouštím tzigánov Třebovou a kopečky, kopečky. Spíše nahoru. Jedu k horám. Skuhrov, Ostrov, Lanškroun, Albrechtice, pak rozmýšlím zda zajet do kouzelně znějící vsi „Cotkytle“, Štíty – do nich to je už skutečně pěknej krpál, pak už ale sjezd do Zborova a Boubínu. Plán je přespat někde v Bludově – hned přes Šumperkem. Koukám, koukám krajinou. Nic, nic. Navíc se v Bludově v sobotní noc koná nějaká sláva, takže celé městečko bude vožralé hlučné a celou noc na nohou. To na zastávku nevypadá. Nacházím v odbočce na konci vsi – do lesa, docela – ve svahu – zajímavý příkop. Je asi 20 hodin. Za mnou cca 50 km. Do tmy mám asi hodinu a půl. V pohodě se vyklidňuju, popojídám, piju kořalu a připravuju spaní. Začínaj lítak komáři. Mažu si co jde a je nekryté slivoviví ale moc to nepomáhá. Procházka, lehká četba a už na mě jde únava. Zakukluju se. Cítím se příjemně bezpečně, skryt v lese. I přesto to asi úplně psychické bezpečí není. Občasné zlomení větývky a podivné polosny mi moc vyspat nenchejí. Navíc je větší a větší zima a tak musim kdysi ve tmě oblékat ponožky. Kulich a vzdálený ohňostroj. Hmyzáci přestali, ale zas vlhko odspoda. Polosny o seniorech. Na hovno. Sílu jsem nenabral a tak to ve 4 radši za prvního světla balim a chystám se s náskokem vyrazit.

Chtělo by to čaj či něco, co by zahřálo na těle. Studený vzduch šlehající tváře už tak studeného kola nedělá dobře. Když né teplý šálek cejlonského čaje, tak alespoň slunce a krpálek, na kterým bych se zahřál. Nejede to po rovince, není síla ani chuť. A slunce kdesi za horama (doslova). V Šumperku mě čeká non stop benzínka a tak si dávám čajdu a sučenku. Na nádraží zjišťuju jak pondělní vlaky zpět ze Zábřehu na Moravě a pak si na chodníku a již i na sluníčku dělám pořádek ve věcech. Ujedu několik km směr Jeseník – po rovince či mírňoučkého kopce. Skoro jsem si myslel, že v této oblasti rovinky neexistujou, ale sem tam přeci jen. Nejede mi to ani po rovině. Klasická ranní krize, nerozhejbané nohy bez energie. V zámeckém parku ve Velkých Losinách si suším některé věci na vycházejícím slunci, dělám základní očistu v říčce, a vše si v pohodě urovnávám a připravuje. Žádný stres, pohodička, daleko od civilizace, nádhera. S výhledem, že si kolem oběda někde zdřímnu. Normálně direkt je to ze Šumperka do Jeseníku, kde mě bude na večer čekat Házik a přespim po pár pivech u něho, je to cca 50 km. Autem ale prý 1,5 hodiny. Jede se vesnicemi a pak přes velké horské sedlo serpentýny, to mě prý také čeká. Ale času mám dost a tak se rozhoduji pro zajíž´dku do hor – na hydro elektrárnu v 1350 m nad mořem – Dlouhé stráně. V Loučné nad Desnou se asi v 8 hodin odpojuji od silnice a jedu do kopce. Z cca 480 m nad mořem mám vystoupat na 1350 – tedy skoro 1 km převýšení. Uffff. Zezačátku to jede slušně. Do poloviny = 6 km, se vypachtim dobře, serpentýny nejsou tak prudké a každý 1,5 – 2 km dávám minipauzičku na pití. Jede se také lesem s množstvám proudících horských potůčků, pěkné. Pak je to ale už mmoc prudké – nad cca 8 st. a jelikož se musim ještě šetřit na sedlo, které chci zdolat na tuty v sedě, ať se děje, co se děje, tak musím v prudčím kopci tlačit – asi 3 km dohromady. Je to skutečně kopec a zvláště těsnš před nádrží už je to moc. Zbytek jakž tak jedu. Záhul k přehradě, který trval neskutečných 2,5 hodiny. Ale za celou dobu jsem potkal jen jednoho živáčka, žadná kola, žádná auta – až něco nahoře u přehrady. Paráda. A ty výhledy…

Nádrž není takový zázrak, jak jsem dle jedné fotky v mapě doufal, ale i tak ostatní výhledy na Praděd atd. Bombastik. Nahoře převlíkám a oblíkám. Je lehce větrno a čeká mě 10 km sjezd – trošku jinou trasou. Kulichu, brýle, zkontrolovat brzdy a bzum bzum na rozum. Dole za 15 minut – a super kamikadze. Kouty nad Desnou (od Loučné, ze které jsem vyjížděl do kopců vzdálené asi 3 km) a hledám zasloužený hotýlek a restauraci. Vyjede se totiž přímo pod začátkem výšlapu na sedlo (1040 m myslim) a tak potřebuju energii. Prázdná restaurace a hnusná, ale dál z kopce se nevracím. Voda, malé pivo, vývar, salát, voda, juss a dvě čokoládky. Lehce klimbám na židli, suším propocené věci a opravuji konečně tacháč. A jde se na to. Výšlap na necelou hodinku, sklon dobrý a tak jde si to jen odmakat psychicky. V porovnání s Dlouhými stráněmi – nuda. Až na ty zasraný motorkáře – smrdící, hlučící a pod přilbami dozajista primitivové. Často Poláci. No jistě. Bezúčelně takto jezdí, protože moji doměnku později potvrzuje i Házik. Tyto serpentýny na dobré silnici a na pěkném místě si ti blbci jezdí jen tak – na druhou stranu kopce, tam to otočej a jedou šup šup pravá levá na sedlo, šup šup pravá levá dolů- Tam otočej a zpět. Kundimírové zhýralí. Na Červenohorském sedle jen vydýchám a krásný sjezd dolů. Tam už teče krásná říčka Bělá, po které můžu dojet až do Jeseníku. Navíc pod tak krásným úhlem, že na zbývalých cca 10 km stačí jen sem tam šlápnout do pedálů, jinak si kolo jede svými pohodovýmo 20km/hod. Libovka. Házik přijede až na večer a tak není kam pospíchat. Ne, skutečně není. Makačku mám za sebou zasluhuju v tomto tak trošku jiném světě trošku odměny. Čvachtám se a chladím v říčce, popíjím pivo na zahrádce za 21 Kč a sluníčko příjemně lehkohorsky hřeje. Parádní relax. V Jeseníku na náměstí zrovna vrcholí MČR v mažoretkování, tak je také se na co dívat. Pak už kotvim v hostě a čekám na Hazora.

Vyzvedne mě kluk, jdeme k němu a pak výšlap po svých nahoru do kopce do pěkné a kvalitní vyhlídkové restaurace. Srneček a 3 Plzně. Dole na bytě ještě pár panáků tamějšího absintha a kolem 23 to balíme. Já nakonec v nohou přes 80 km – kopcovitých – na mě dost a nohy bolí večer – budou bolet i ráno. Akai.

Pondělí, Házik jde do práce a já jedu po Moravské cyklostezce přes skoro Šumperk do Zábřehu na Moravě. Asi 60 km a když se poštěstí stihnu vlak ve 12:30 do Prahy a večer v klidu stihnu náš fotbal. Počasí je horší a na kopcích vidím že hustě prší. Hlavně fučí vichr, nebo-li největší nepřítel cyklistů. Nohy absolutně nejedou a tak je pro mě lehoučký ale vytrvalý kopec nesplnitelný úkol. Psychika na dně. Energie nulová. Bolavé zatuhlé nohy přiotrávené alkoholem. Každou chvíli stavím a piju. Musim dát druhou snídani, tentokráte energetičtější (ne koláč a 2 vejce s chlebem). Jablko, sušenky a sušené meruňky. Co se do mě vejde. Jedu, ale stále to nejde. Nárazy větru jsou totálně vysilující. Ranní cyklo krize nadruhou. Jedu na nejlehčí převod skoro po rovině a stejně to nejede. A to jsem na začátku, mělo by to být lepší, ale člověk neví. A to taky může každou chvíli sprchnout. Bomba. Vím,že to co teď ideálně pomůže je pořádný krpál, kde se nohy i přes bolest rozjedou a pojedou po zbytek dne. A ne 10 km prd kopečka v úhlu řeka. Přání se mi vyplňuje výšlap do Ramzové mě odrovnává a totálně promočuje na durch. Možná je ale také to nejhorší za mnou. Převlékám se do suchého a ač jsem tušil, ale nechtěl si to připustit – přes Hanušovice (pivovar Holba) směr na Zábřeh mě podél řeky Morava čaká na 40 km sjezdu či rovinek. Bomba, i počasí se vyjasňuje. Nohy jedou a tak šlapu asi 20 km na silné převody rychlostí 30 km/hod. Konečně to jede – super silnice, super sklon a nohy makaj. Už jen pár malách kopečků před Zábřehem, ale na ty už ani nepřehazuji, a dávám ve stoje. Cíl za dveřmi a nohy jsou ideálně rozhejbány (souznění psychické i fyzické pohody). Před 12 hodinou vjíždím do Zábřehu – v nohách rychlých (až na prvních vytrpěných 10) dopoledních 60 km. Na nádraží v pohodičce nákup, převlek, klid. No stress. Vlak 250 a frnk do Prahy – smradlavej Pawlis z hor se sluníčkem na duši do pondělní zblázněné Prahy plné milionem zblázněných lidiček. Bomba výlet.

Pak již jsme se vydali na cestu. Kolem autodromu do plání rekultivovaných bývalých hnědouhelných plání. Brzy jsem píchnul. Chytře jsem si ještě u Karla řekl, ať mi to stopne, dával jsem tomu 10 min. J No jo, ale nová problémová duše – za 200,- - samolepící – se zeleným gelem uvnitř, který díry ihned zalepuje dělala problémy. Nešla nafouknout. Nejspíše už gel zalezl i do ventilku – geniální. Vzduch tam nešel a nešel. Oprava se protáhla na tři čtvrtě hodiny, ale vše naštěstí dobře dopadlo, já už nakonec zalepil starou duši a Karlovi se jakž takž silou povedlo nafouknout „zelenou“ duši. Děs. Jedeme dál. Samé rovinky a doly už jsou zarostlé, zelené, někdy již i hezky osazené mladým lesem. Objíždíme doly dolem, směrem na Chomutov. Je opět, jak jsem již na tuto oblast zvyklý, dosti větrno. Pak už to stáčíme na sever a jedeme směr Krušné hory. Z Vysoké Peci, kde všechny cesty končí, se přesouváme na lesní cestičky a jedeme „po svahu“ hor. Konečně vidíme ještě poslední fungující důl. Kam oko pohlédne je hnědá a sem tam mašiny – důl Čs. armády. Potkáváme hrad Jezeří, rozbořený. V lese nahoru a dolu a moje brzdy opět dělají problémy a tak to co si nahoru vydřu si dolů musím radši sejít. Pak už zas na silnici a směr fuj fuj Litvajz. Tam už Karlovi zdá se dochází šťáva. Jsme za 40. km. Sic stále rovina a držíme se okolo průměru 19 km/hod, tak Karel zas jak ocas vzádu ufuněný. J Z Litvajzu už to přes Lom bereme skrz rekultivované hnědouhelné pánve pěknou opuštěnou rovinatou cestou směr Most. V dálce létají letadélka ze zdejšího letiště a především dva hrající si a honící se dvouplošnící stojí za pohled. Karel už dodělává a to už pomalu vjíždíme do Mostu. Přes 18 km / hod v průměru. Slušné a jen svědčící o množství rovinek. V Mostě nás však ještě čeká Hněvín a dvě stoupání, která určitě překračují častých 16% - todle jsou dvacítky a asi i víc. Karel redbuluje. Já šlapu. Makačka a skutečný krpál. Ale dáváme to. Karel sice s jedním sesednutím, ale i tak je to po 70 km dobrá práce. Každopádně tamější region ano – doporučuji.

Profi fotografie a publicita pana manažera zde.

Z Mariánských lázní do Prahy se dá dostat vlakem, autobusem, autem, kolem nebo pěšky. Pokud člověk nemá peníze, nechce trávit hodiny uzavřen a koukat na míjející auta a zároveň chce vzdálenost urazit maximálně za den, zbývá jediná možnost – kolo. Vzdálenost okolo 150 km (o 30 km více než např. z K. Varů) zabere celý den.

Budík v 6 hod. Slunce ještě za kopci, venku 3 st. Celsia. Během hodiny sbalit, uklidit a především se kvalitně nasnídat. Banán, biokefír, čaj, paprika, sladký rohlík a čokosušenka. V 7 přesně vyrážíme s Karlosem na cestu do Prahy. Dáváme si 80% na úspěšné dokončení. Mě může kdykoliv přepadnout tahání kolenního vazu a K. má zas výmluvu, že je nějakej přichcípanej. Nabíráme dosti vody v Antoníčkově prameni – když se to smíchá s rozpustnou vitamínovou tabletou, je to už pitné a člověk má se všemi těmi minerály obsaženými ve vodě skvělý výživný drink na kolo.

Hned zezačátku nás čeká asi 3 km kopeček a tak nás zima přejde. Karel již od začátku zaujal pozici ocasu a šetřil síly, co to šlo a tím pádem byl brzy v kopci o dvě zatáčky pozadu. Když nahoru, tak i dolů, ale to to už fouká, na trávě leží něco jako jinovatka a vzduch je sice osvěžující, ale při sjezdu ošlehne. První úsek – 1/3 – tedy cca 50 km je spíše oddechový. Většinu jedeme z kopce, hezký klášter v Teplé a malebná vesnička v údolí - Úterý. Odtud je jeden pořádnej krpál nahoru, ale slunce už začíná pálit. Doplnit energii sušenkou. Pak zase víceméně z kopce a tak jsme po 3,5 hodině (v 10:30) v Manětíně. Tam jsem byl shodou okolností i na tyto Velikonoce a vím, že dalších cca 20 km pojedeme po trati, kterou mám velice dobře v paměti. Zároveň je valná část po Greenway Berounka-Střela, kterou jsem velice vychvaloval a plánoval návrat. Né tak brzký, ale budiž. Cesta je to skutečně pěkná (zvláště okolí Jesenice). V Manětíne nám patří půl hodinová přestávka. Nákup banánů. Já navíc dávám sušenku, v cukrárně roládu, mrkvového Kubíka a preclík. V 11 vyjíždíme na druhý úsek do Rakovníka – dalších cca 50 km. Nohy ještě nebolí, ale vím, že nás teď prověří dva menší a jeden pořádnej krpál.

Jedeme dle časového plánu, 150 km při průměrné rychlosti 15km/hod znamená 10 hodin v sedle. K tomu připočíst čtvrtinu až pětinu času na zastávky, odpočinky atd. = 12 hodin jízdy a dojezd v 19 hodin do Prahy. Třetina cesty za námi stejně jako 4 hodiny. Vše ok.

Hned za Manětínem 16 st. stoupání, pak pohoda. Vše ubíhá mnohem rychleji než při první jízdě před 14 dny. Vím kam jedu a co očekávat, nejedu do neznáma a tak mi čas i jízda plyne snad 2x rychleji. Další „šestnáctka“ a už sme skoro v Rabštejně. Tam je dle výškového profilu trasy nejprudší a nejtěžší kopec. Já mám však po cca 60 km více sil než před 14 dny po 30 km (jelo se více terénem) a tak se na odvetu těším. Karel o sobě trošku pochybuje, ale pak ho přeci jen také pokoří. Člověk se zapotí, ale je to parádní výzva. Nohy ani pořádně nebolely. Což je správně, síly budou ubývat a nejsme ani v polovině. Za to si dáváme parádní sjezd do Žihle. Parádní ano, kdyby mi aspoň trošku brzdila alespoň jedna brzda. Nevim co s tím, asi už vytahaný lanko a tak je zastavit na sklonu nemožné, mohu pouze trošku přibrzďovat. Nepříjemné, zvlášť později na kamenitých sjezdech si i zanadávám a asi 3x přejedu zatáčku do lesa či do polce s nohama zarytýma do zemi. V Žihli opět doplnění energie sušenkou. Za Žihlí mezi stejně dlouhými cestami volíme tu přírodní – cyklostezkou v lese. To nás samozřejmě v postupu zpomalí, ale okolí Jesenice je skutečně malebné. V Jesenici jsme asi v polovině celkové cesty a tak si dávám jablko. Cesta nás dále vede opět po hliněných a šotolinových cestičkách v rámci přírodní cyklostezky. Za Jesenicí je ještě jeden vejšlap na konec světa – Sosně a pak nás má čekat víceméně 15 km sjezd do Rakovníka. Ještě, že je závěr další etapy tak klidný, protože jinak K. přemejšlel, že se na třetí etapu nevydá a využije vlakového spoje.

Hodně cyklostezek a hliněných cest nás stálo čas. Do Rokycan dojíždíme až v 15 hodin. Tedy po dalších 4 hodinách, ale bez přestávky. Lesními cestami si alespoň člověk trochu užil radostnou a oživující přírodu, všudypřítomné ptačí cvrlikání (napočítal jsem za celou cestu 455 zvuků opeřenců), kteří se po zimním spánku probudili k životu s povinností plodit potomky. V docela pěkném Rakovníku sedáme do vzhledově nejlepší restaurace, ale můj hovězí vývar o tom nesvědčí. Karlova česnečka a míchaná vajíčka nejsou nejlepší volbou. Dvě malá piva (jedno na osobu) přinesou také spousty potřebných vitamínů. U větnošů ještě další kubík a především to hlavní. Pravidlo 100 km – tj. Red Bull. Po předchozích zkušenostech jsem si tento doping v rámci splnění úkolu dopřál. Karel dává nějakou levnější odrůdu energy drinku za 10 Kč a možná to byla ta chyba. J K tomu do sebe sypu dvě malé čokošky a cítím, že překypuju energií a už už se chci opět vydat a šlapat.

Jde se na třetí třetinu, nohy nebolí, ale síly malinko ubyly možná. Hlavně asi Karlovi, a to nás čeká pořáááádnej kopec nahoru. No, prvních cca 200 metrů trošku nohy cejtím, ale pak jakoby bylo tělo a nohy požehnány a to se začaly dít věci. Raketa utržená ze řetězu. Viva la Red Bull, tomu jsem skutečně nevěřil. Ano, takový jezdec nejsem a vím, že po 100 km v nohách by v 6 km kopci měly bolet nohy, stehna, něco. Ale ne, dokonce na zvýšeném převodu (na ten nejnižší jsem od té doby ani nešáhl) a tempo, tempo. To se to jelo, Karel ač taky byl povzbuzen zůstal daleko vzadu. Vyšlápl jsem do poloviny kopce bez jediné známky únavy či zadýchanosti. A chtěl jet dál a dál. Před vrcholem jsem už trošku zklidnil, protože jsem si řekl, že to není dobře a abych se nenechal unést. Přeci jen nasazené tempo a při tom žádné zadýchání bylo trošku nepřirozené a na chvilinku jsem ucítil těžkost na srdci, na přeboostovaném organismu. Hlavou jsem to malinko zklidnil. Karel kopec taky dojel, ale byl to prý boj. Už v kopci a pak až do Prahy jsem se snažil využít mé full power body a alespoň přibrzďovat a držet co nejvíce K. tempo abych mu tak prorážel vzduch a vítr. Do Rakovníka jsme se na silnicích v protivětru víceméně střídali, ale tady jsem pocítil jako povinnost to vzít na sebe a tak jsem Karla zbylých 40 km, obzvláště jako na zlost začínajícímu východnímu větru, dopředu nepouštěl, doslova ho do Prahy „odtáhl“ a sám rozdal jsem to rozdal se vzdušným odporem.

Red Bull mi skutečně dal křídla, k tomu samozřejmě celý den kvalitní a dobře dávkovaná strava, včetně minerálního pití s vitamíny. A ono to jde. Sešup a opět do konce, chtěli jsme se napojit na starou karlovarskou. A snad poslední ostřejší svah – a Karel to nedává. 40ti metrový sráz a vůle i nohy ho zradili. To se nevidí. Sesedá a kolo tlačí. Dává svůj druhý desetikorunový energydrink a je to pro něj boj. Naštěstí snad to nejhorší máme za sebou, sic nás čeká více jak 30 km po silnici. Táhne mě to ale jako blázen a já mám nové tělo a necítím nic. Za celou cestu jsem vlastně krizi nezažil a ani pořádnou bolest ve stehnech nepocítil. Zezačátku sme se šetřili, když už krize před 100 km měla přijít, tak nám pomohl vlídný terén. No a po stovce? To už jsem svěřil velení a řízení panu Rudému bejkovi. Proti větru, ale po silnici to konečně zas pěkně jelo. Cítil jsem se nevyčerpatelný, šlapat z kopce, šlapat na poměrně silný převod do kopce. S Karlem v zádech. Hnusná krajina vesnice a Praha se blížila. Unhošť, párkrát nahoru a dolů, ještě na závěr pro tělo sušenku. Já už pak měl trošku výčitky svědomí, že jsem si to nedojel sám s vlastními silami, ale snad na tom nic není, dát si pár tělo podporujících látek. A kdo ví, třeba to bylo jen placebo a já hold byl dobře připraven. Jel jsem a jel. Jel. A když jsme v 19 hodin dorazili na okraj Prahy (150 km), chtěl jsem jet dál a bez jakékoliv známky únavy jsem sítil, že bych snad měl i na to dvojkilo. Dojel to i kolega K., sic teda říkal, že už na mnoha místech měl problémy s dechem a tělem – lehké motání hlavy atd. Průměrnou rychlost, která byla v Rakovníku – 15,45 jsme za poslední třetinový úsek zvedli (po napočtených 100 km) na neskutečných 16, 62. A to většinou dojíždím výlety okolo 14,5 průměru.

Doma jsem to teda musel lehce rozdýchat a věděl jsem že jsem tělu dal zabrat, jak to se mnou skutečně je, jsem se měl dozvědět další den ráno. A? Pohoda, jazz. Stav svalů a nohou byl stejný jako při dojezdu, takže bez chyby. Teď ještě přesně zanalizovat, kde byly ty hlavní kladné postupy a body, abych je při dalších vyjížďkách následoval.

158 km – 9,5 hodiny v sedle – 12,5 hodiny hrubého času cesty – průměr 16,62 km/h

Druhý superjarní cyklotrip nabral směr Orlík. Vlakem ze smícháče do Čimelic – 2 hodky za 100 Kč jednosměrná, ale hold, když e člověk chce podívat jinam než podél Sázavy a na Karlštejn…

S Karlem jsme v 11:30 dorazili na místo a vyjeli, přes Probulav hezkou lehce zvlněnou svěží krajinkou plnou koní a ovcí směr zámek Orlík. Horší Hluboká ale pěkné. Zastihli jsme křepčícího páva na 20 metrů vysokém stromě – větvi. Kdo ví, jak se tam dostal a co mínil dělat dál. Pokračovali jsme po zelené zámeckým parkem k vysokému mostu odkud se shazují sudy s nevhodnými těly.

Za mostem na červenou a hezké cestičky lesem podél Orlíku. V rychlosti jsme se ale brzy ztratili a tak jsme jeli kamsi v Zeleném lese. Lehce jsme si zajeli, ale to vůbec nevadilo. Cesta byla vskutku delikátní.Pak už jsme konečně narazili na silnici – krásnou novou – nejspíše již jihočeskou? A lehce z kopečka do Zvíkovského Podhradí. Tam jsme si odbočili ze silnice a vzali to opět lesem po modré. Zvíkov je sympatický rozlehlý objekt, velice různorodý, dosti zachovalý (zrekonstruovaný) a samozřejmě krásně umístěný.

To už byl ale slušný hlad a tak jsme teda vzali za vděk tamějšímu pivovarskému dvoru J. Piva jako zvíkovský rarášek, zlatá labuť, malinové zázvorové… K tomu přehršle originálních jídel, skvělý hříbkový krém, k jídlu člověk dostal čerstvě pečený bochník chleba a nakonec jsem do sebe ještě nacpal palačinky s borůvkovým zálivem. Nechali tam za každého 200 a šli se natáhnout ven na travičku. Sluníčko pálí a člověk si za lehkého dřímotu lehce vytrávil. Čas byl dobrý a nebylo kam pospíchat, vlak zpět jede v 18:30.

Ještě tedy asi 12 km po silnici s Karlem v zádech (není po zimě ve formě). Skrz Smetanovu Lhotu opět do Čimelic. Hrátky s nádražní kočkou, osvěžení pod pumpou a opět odpočinout do vlaku. Férový výlet. Člověk objevil novou oblast – sic za 500,- , ale bylo luxusní provětrání. Padesát kiláků při kterých jsem se ani jednou myslím nezapotil doporučuji i pro výlety s dámičkami.

www.homesenior.cz

Poskytujeme služby v oblasti domácí péče a pomoci pro seniory. Snažíme se začlenit seniory do společenského a kulturního života.

Jsme i na firmách a na FB.