Tak jsem si vyjel na větší první projížďku v roce 2010.
Sobota, modrá obloha, docela teplo okolo 10 st. Celsia a cesta směr Brdy. Napotřetí
a zařekl jsem se, že již naposledy.

Vlakem ze Smícháče
za půl hodiny v Řevnicích za 20 Kč, ke kolu se nehlásim a tak je free. Do
kopečka do kopce. Na vrch Brd je to nějaký kilásek jen a jen stoupání, ale dá
se. Nahoře už odbočuji do lesa a cesta je vyježděná auty a tak si říkám, že
běžkařům odzvonilo. Po nějaké chvíli se stavím v knajpě na malé pivo,
polívku a teplý koláč přímo z plechu. Dál už vše dobré končí.

Držím se
červené páteřní cesty, ale ta z ničeho nic končí v docela slušnou
břečku a neprojetou sněžnou pěšinu. Slézám z kola, stěží se šinu sám,
klouže to a boty se noří do 5-10 cm mokrého krystalického lepivého sněhu. A
kolo? Tlačit to, bořící se a horší jak jít saharou. Děs. Zpátky nejdu. Myšlenky
o zanechání kola také jsou, ale doufám v lepší terén. To se neděje.
Následují cca 2 km této chůze, fyziky náročné a psychicky ještě víc. Nadávky se
snažím držet v hrdle, boty se zamokřujou a potakvšivší běžkaři jsou nade
mnou. Stále žijí a nechtějí se svých prken vzdát. Dokodrcám se na křižovatku.
Dál chvíli silnice, pak krpál dolů. Brzdy klasicky moc nebrzdí a cesta se
sestává z pruhů mokrého sněhu, vodních čůrků a blátivé hlíny. Od každého
něco, vyhýbat se a zatáčet a najet na sníh, kde se kolo stočí, se nedoporučuje.
Padám k zemi. Naštěstí docela klidně. Sjedu zas uplně někam dolů a mám
možnost to zabalit a jet už na vlak. Ne, je teprv 13 hod a slunce svítí,
stanovený cíl – přes vrch Plešivec do Hořovic zkusím dokončit. Jde tedy o
přejetí valné většiny celých Brd, no jo, ono by to šlo – těch 50 km dát, ale
asi ne v zimě a na sněhu. To jsem si měl uvědomit dřív.

Šplhám do
dalšího kopce, kde by měla být rozhledna, jedna mapa jí značí druhá ne. Grr. To
není první dnešní chyba na mapě a v rozdílech zmapovaní se liší dle autora.
Šinu se tam, bahno a zas totální břečka a spusty sněhu v botách. Klouzavá
chůze s 30 kilovým břemenem po boku. Nechvávám kolo pod vrcholem a jdu na
rozhlednu sólo. Věž pěkná, ale zavřená, hmmm. Pěkná rozhledna teda, zas dolů a jedu
z kopce. Soustředim se na nespadnutí a tak ani nevim, že už nejsem na
červené. Kam a kde uhla? Jsem dole a jedu. Brzdy povolily a tak to chci
dotáhnout, šáhnu na kotoučovku a prst v jednom plameni, ta brzda po tom
sešupu, kdy byla 5 minut v zápřahu měla snad 150 st. Celsia. Auau, pálí,
šup ruku do sněhu. Dále mi venčitel psů sdělí, že jsem uplně někde jinde než
jsem myslel, zpátky do kopce nerad. Vezmu to oklikou – zkratkou po žlutý. Vyjetá
cesta zčistajasna končí a zase břečka, no co, ten kilometr a něco to zas už
dotlačim. Sic nerad. Utrpenííííí. Do kopce, bortění se, v lese a nikde
nikdo, jen rááádoby značená stezka, kaluže pod sněhem a už na to seru a
čvachtám po kotníky v loužích. Síly docházej, baterka na mobilu zimou
taky.

Přemýšlím nad
domácí horkou sprchou či čajem a panákem v hospůdce s nohy u topení.
Sám se zároveň směju a jsem rád, že se nikdo na cestu nepřidal, ti by mě
ukamenovali J
todle si musim vytrpět sám. Jaako
trénink dobrý, ale příjemné to není. Opět přemýšlím alespoň se zbavit kola a
zároveň přemýšlím o možnostech přespání v lesích. Co když se ještě něco
stane? Kotník zvrtnutej? Nikoho jsem nepotkal už víc jak půl hodiny, vrátit se
je už daleko. Jdu. Snad nejsem uplně ztracen.

Jo, na
křižovatce s červenou jsem zpátky, ale nic se nezlepšilo – zcela v lese,
nikde ani živáčka a pokračuji další 2 km tlačení, do toho to jednou beru dle
mapy zkratkou a vícekrát už červenou neuvidim. Lidi nikde. V lese ztracen
a jen brodivý směr silnice, která mě snad z těchto lesů vyveze. Utrpení.

Z kopce do
kopce, jakési stezky plné sněhu a už jsem nejel v sedle ani nepamatuju.
Hodinu se takhle brodím až konečně nějaká lesní cesta, snad správný směr. Držet
se v uzkém proužku vyjetém pneumatikami mezi ostrovy sněhu není lehké.
Trošku chyba, přední kolo se v rychlosti smekne a už se to řídit nedá. Pár
polopádů, já bez síly a v těle už celou placatku ferneta. Nohy zebou,
naštěstí vidím rozházenou slámu a něco z filmů či knih mi připomene jejich
tepelnou vlastnost – asociace teplíčka. Mokré ponožky dolů a boty co to jde
vycpávám slámou, snad zvířátkům neubude. Hned je tepleji. Teď zas doufám, že
budou v maloměstě Hostomicích otevření vietnamci. Mí milí imigranti.
Ponožky a boty chci – suché! Už je snad půl páté. Moc sil nemám, ale naštěstí
se silnice objeví. Tak cíl nedokončim, ale budu rád když do Prahy dorazim sám.
Na papírek si ze skoro vybitého founu radši píšu nějaká čísla kdo by pro
zmasakrovaného Pawlise dojel, kdyby v Hostomicích vlak nefungoval. Dál už
nikam nedojedu. Je zima a já a moje mysl zdecimována. Civilizace!!! Chci
obchod, teplo a lidi.

Do Brd fakt už
nikdy, nic extra k vidění, a především absolutně zmatené a rozlišné mapy.
Dofám, že důvod je ten vojenském prostor. Není to poprvé co jsem měl v Brdech
s tímto předmětem problém. Grrrr.

Hostomice a
radši slámu vyndávám a nohy obouvám do návleků na kolena a do rukavic. Aspoň
trochu zahřeje a není to tak na okobijící jakou čouhající sláma. Vietnamci.
Ovoce, zelenia, jsou tu. Doufám, maj!! Jen ponožky, ale stačí, beru dvoje a
jsem happy, peru se čokoládami a jdu sednout do hospy. Čaj, whisky a hřeju se u
topení. Ponožky vietnamské za 25 kč úúúúžasné. Ještě pak mrznout na vlaku za
setmění, s přestupem v Zadní Třebáni – 53 kč do Prahy za mně a 50 za
kolo (25 za každou jízdu) – takže 130 dohromady za vlak, 160 za dvě hospody (80+80),
70 u vietnoše a 50 ranní pekárna na nádraží. No, 400 dát za to, že si rádoby
vyjedu kousek za Prahu zadarmo kolem – to taky není úplně levná zábava se zdá.

Na andělu mě
zas ještě ročílí dědek tramvaják, kterej nezná předpisy a neví, že na některých
úsecích se o víkendu a večer v pracovních dnech s kolem do tramvaje
může. Tak prej do tý doby než vypadnu nepojede a budu zdržovat. Jsem ročílenej,
v právu, ale nebudu dělat problémy. Seřvu ho a čekám na další tram. Doma v 19
hodin,vyjížděl jsem ze Smícháče před desátou. 9 hodin na kole v únoru a
ujet cca 40 km a k tomu si zažít jeden průser za druhým. No začátek sezony
jsem asi přepískl. Příště s větší rozvahou a klidnou hlavou. Na kole pro
mě asi zatím největší HC, co jsem zažil. Ztracen v divočině – ve sněhu – s kolem
kam nepatřím – nic příjemného.

25.2.2002 - 579 ks

1.2.2005 - 729 ks

10.1.2008 - 1019 ks

7.2.2009 - 1198 ks

6.2.2009 - 1379 ks

Lodnýn 27. prosince (zpravodaj ČTK Stanislav Mundil)) - Nepřipraveného návštěvníka může taková situace vylekat. Vstoupí do britského pubu a najednou se za ním ozve hromový hlas, který se ptá: Jaké je hlavní město Ázerbájdžánu?

Mohl by se ale také ptát: Jaký společenský fenomén odlišuje britské pijáky od kontinentálních? Odpověď? Pub quiz, neboli hospodský kvíz.

Když nezkušený turista překoná úlek, uvědomí si, že vzhledem k denní době je hospoda netypicky zaplněná. Hosté se ale ve skupinkách krčí nad papíry, šuškají si a snaží se dát dohromady správnou odpověď.

Podle průzkumu odborné hospodské revue The Publican pořádá kvízy každý týden 42 procent britských hospod, tedy kolem 22.500. Kvízy jsou tak ve Spojeném království druhou nejobvyklejší “interaktivní zábavou”, hned po šipkách.

“Hospodské kvízy jsou populárnější více než kdy jindy a podle hospodských jsou pro jejich obrat stále důležitější. Vědí, že kvízy jsou zaručeným způsobem, jak dostat lidi do pubu i během pomalejších večerů,” tvrdí Phil Mellows z The Publican.

Hospodští skutečně pořádají kvízy uprostřed týdne či v neděli večer. Procvičit si mysl nad pivem v pátek nebo v sobotu večer je prakticky vyloučené. Stejně tak se tento společenský fenomén týká především menších měst a předměstí. Pivnice v centru Londýna, které jsou obvykle součástí řetězců, mají díky turistům a lidem, co jdou na pivo z práce, plno pořád.

Otázky mocným hlasem vyvolává “quizmaster”, buď hospodský sám nebo někdo ze soutěžících, případně profesionál. Soutěžící se sdružují do týmů a za účast obvykle platí několik liber a startovné se rozdělí jako cena mezi vítěze. Další odměnou mohou být poukázky na pití v pořádající hospodě.

Otázky organizátoři sestavují nejčastěji z řady příruček, případně stahují otázky ze specializovaných stránek na internetu. Své kvízy sestavují i deníky. Jednou z nejznámějších sbírek otázek je The Prince Of Wales (Highgate) Quiz Book, kterou sestavil Marcus Berkmann, autor slavných úterních kvízů v hospodě U prince waleského na londýnské Highgate.

“Historici” hospodských kvízů si nejsou jisti, kdy přesně tento společenský rituál vznikl, ale v Británii se začal objevovat až v 70. letech. Vyvinul se prý z úspěšné kanadské stolní hry Trivial Pursuit.

“Pokud vím, hospodské kvízy v dnešní podobě jsou staré asi 30 let. Nemyslím, že existovaly před rokem 1970 a že by se rozšířily daleko za britské ostrovy,” tvrdí Berkmann.

Kvízů se účastní spíš muži, ale v týmech je i mnoho žen a ženské skupiny bývají velmi úspěšné. Rozvoj internetu a mobilů přinesl problém s podváděním, když se hráči často uchylují s mobily na záchod nebo před hospodu na cigaretu (v britských hospodách a restauracích se nekouří) a zběsile “esemskují”.

Podle některých názorů ale rostoucí popularita kvízů souvisí právě s reakcí mnoha lidí na snadnou dostupnost informací na internetu. “Většina lidí si dnes myslí, že když máte před sebou počítač, najdete si všechno. Ale když sedíte v hospodě při kvízu, čelíte otázce: Opravdu to vím? Možná jsou kvízy zajímavější i proto, že vás odtáhnou od internetu a umožní být se skutečnými lidmi,” myslí si Paul Loughton, jeden z nejznámějších quizmasterů v Glasgow.

Je ale také pravda, že Britové jsou obecně na kvízy vysazení a místní televize jich pořádají desítky. Na finále znalostní soutěže univerzitních studentů University Challenge se dívají miliony diváků a výsledkům věnují komentáře seriózní listy.

“Úchylky” Britů na kvízy se také snažila využít Evropská unie ve snaze vyvolat u tohoto instinktivně izolacionistického národa větší zájem o evropskou integraci. Britská kancelář Evropského parlamentu letos vydala hospodský kvíz zaměřený na unijní reálie.

Jeho účastníci musejí odpovědět na poměrně relevantní otázky, jako kolik procent Evropanů žije ve městech (80), která země EU má největší rozlohu (Francie), případně, která španělská klobáska začíná na C (chorizo). Ale k vítězství potřebují i odpověď na otázku, který dokument nahradil v roce 2006 zdravotní formulář E111…(Evropský průkaz zdravotního pojištění).

Jednotlivé hospodské kvízy se od sebe liší náročností i rozsahem, ale vždy se skládají z několika kol. Zahrnují faktické znalosti - zeměpisné, ale i vědecké, reálie ze sportu, filmu a zábavního průmyslu. Možností je i obrazové kolo, kdy soutěžící hádají totožnost osob na fotografiích či sestavují puzzle, případně mohou i poznávat přehrávanou hudbu.

Středoevropanovi se mohou zdát třeba zeměpisné otázky relativně snadné. Ale když se začne kvíz nořit do obskurností kriketu nebo do detailních otázek o britských televizních seriálech, začne se pomalu ale jistě ztrácet.

Ale většinou se nepřestane bavit, protože otázky jsou obvykle formulovány zábavně a nevyžadují jen encyklopedické znalosti. Tak třeba: “V textu písně Imagine od Johna Lennona se objevuje jméno vítěze soutěže o cenu Eurovize. Kdo to je?” Skupina Brotherhood of Man.